Elfovia v histórii
Elfové byli za poslední staletí téměř ztraceni ve víru času, jsou ještě starší než trpaslíci, kteří je později vytlačili. Je těžké o nich něco zjistit, což dává představivosti autorů velký prostor. Jednotlivé knihy se v charakteristice těchto postav rozcházejí více, než tomu bylo u trpaslíků.. Ale jakýma očima vidí elfy dnešní etymologové a historici. A co tyto bytosti mohly pro člověka kdysi dávno znamenat? Elfové jsou bytosti ještě záhadnější a nedostižitelnější než trpaslíci, téměř nikde není popisován jejich vzhled ani jejich funkce. V mytologii jsou to poslední stopy dávné minulosti 1.-2. století př.n.l.. Již Tacitus se ve svém díle zmiňuje o uctívaných ženách, zvaných "Albruna". Toto slovo je složenina z "alb" nebo "elb" a "run", což je v germánských jazycích výraz pro kouzla a čáry… Vydejme se tedy po stopách slova "elf". Ve středověké Francii elfové neexistovali, v 16. století Francouzi toto slovo převzali pro označení víl. Od 19. století jím jsou nazývány bytosti příbuzné trpaslíkům. V německých pramenech do 13. století najdeme slovo "elf" (alb, elbe) jen vzácně, později je hojně užíváno k označení "trpaslíka" (zwerg) nebo "noční můry" (mar). V Anglii se "elf" (aelf, elf, mn.č. ylve) používal do počátku 11. století, později se význam tohoto slova změnil stejně jako v německé literatuře. Toto označení se pak používalo pro všechny bytosti nižší mytologie. Ve Skandinávii je "elf" (álfr, mn.č. álfar) stejná bytost jako trpaslík (dvergr), pro toto stvoření je možné použít obou názvů. Tak se stalo, že elfové téměř ztratili svoji osobitost a autonomitu. Jacob Grimm a Ferdinand de Saussure se rozhodli vydat se za kořeny slova "elf" a zjistit původní totožnost této bytosti. Dospěli k názoru, že "alf, aelf, alb, alp, elbe" vychází z latinského slova "albus" (bílý) a také je příbuzný "Alpám", jakožto vysokému pohoří s bílou sněhovou čepičkou, a v neposlední řadě i Labi (Elbe), názvu původně čisté a průzračné řeky. Jiní badatelé usuzovali na příbuznost se slovem "albh" (třpytit se, bělat se). A. Kuhna však toto vysvětlení pokládal za příliš snadné a zastával názor, že "elf" vychází ze sanskrtského "rbhu" (obratný řemeslník), bylo to označení pro démony, kteří vykovali šperky bohů. Jiní se domnívají, že si elfy pletl s trpaslíky. Pomalu se před námi z hlubin času vynořuje bílé třpytivé stvoření - elf. Jeho zjev mnohé vypovídá o jeho dobrotivém charakteru. Tuto hypotézu potvrzuje i fakt, že od slova "elf" bylo, zvláště v Anglii, odvozeno mnoho jmen, jako například "Aelfbeorht" (Třpytivý elf) a "Aelfwine" (Přítel elfů). Je těžké si představit, že by rodiče dali svému dítěti jméno po zlé bytosti. Za povšimnutí stojí i to, že neexistuje snad ani jediný případ křestního jména odvozeného od "zlého trpaslíka" (zwerc, dvergr, dveorg). Jméno mělo v dřívějších dobách veliký význam, skrz ně byl člověk spojen se světem bohů a duchů, bytost, od které bylo jméno odvozeno, se v jistém smyslu stávala patronem a strážným andělem oné osoby. Tato zvyklost se nejvíce dodržovala v germánských zemích, kde vznikala jména jako "Thurquetil" (Thorův kotlík), "Thorstein" (Thorův kámen), "Thórólfr" (Thorův vlk). Od boha Freyra (Frodiho) je odvozeno Frómundr, ve starofrancouzštině Froimont. To vše naznačuje, že původně byli elfové krásní a dobří duchové, zkrátka pravý opak "škodlivých a pokřivených trpaslíků". Když vznikl Ásgard (Svět bohů), Ásové v něm vybudovali pro každého z nich příbytek. Jeden takový se nazývá "" (Svět elfů)Álfheimr, který se podle některých textů nachází v druhém nebi, což by znamenalo, že je totožný s "Gimlé", nejkrásnějším z nebeských obydlí, umístěným v nejjižnější části nebe, kam odcházejí duše lidí dobrých a spravedlivých. Ásové darovali tento Svět elfů Freyrovi, bohu z rodu Vánů, jenž přišel z Ásgardu jako rukojmí po válce mezi dvěma božskými rody Vánů a Ásů. Freyr byl synem Njörda, který je převtělením bohyně Nerthus, tj. Matky země, a bratrem Freyji, na niž se lidé obraceli ve věcech lásky. Sám Freyr ztělesňuje třetí funkci - vládu nad deštěm, sluncem a nad plodností půdy, byl vzýván pro podporu míru a občas i lidského bohatství. Bohyně Nerthus, Matka země, rozdělila svou funkci do třech odvětví: Njörd byl patronem mořeplavby a rybolovu, Freyja vládla lásce a rozkoši a Freyr byl bohem plodnosti. Z toho vyplývá, že i elfové zařazení pod Freyra byli bytostmi plodnosti. Jsou i tací, kteří se domnívají, že elfové byli původně třetí samostatná skupina božstev (vedle Ásů a Vánů). Elfové, žijící v sousedství bohů, jsou nazýváni Elfové světla "Liósálfar". (Slunci se také obrazně říkalo "elfí třpyt".) Jas a třpyt je jejich jediným morfologickým rysem, který je nám znám. Vše naznačuje tomu, že elfové ovládali magii. Kolem roku 1000 n.l. je ve staroangličtině doložen výraz "aelfsiden", který se dá přeložit jako "elfí kouzla" nebo také "čarodějnictví" či "uhranutí". "Siden" je příbuzné severskému "sejdr", což je jistý druh nečisté magie, kterou ovládali Vánové (a elfům vládne Freyr z rodu Vánů). V archeologických nálezech najdeme křížky, na nichž je vyryto "Contra elphos hec in plumbo scrive" (Proti elfům je toto do olova psáno.) Existují i různá zaříkávadla proti elfí magii. Dalším svědectvím o kouzelné moci elfů je německé jméno mandragory "Alraun", tedy "elfí tajemství", v 10. století se objevuje i výraz "Albruna", kterým Tacitus nazýval germánské věštkyně. Nyní spíše pro zajímavost něco o mandragoře:
Vyrůstá pod oběšenci, jejichž sperma nebo moč oplodnily zemi. Když ji utrhnete neopatrně, vyrazí výkřik, který vás zabije. Musíte se jí zmocnit v pátek ráno před svítáním, s ušima ucpanýma voskem nebo vlnou. S sebou je třeba vzít černého psa, který nemá ani jediný bílý chloupek. Nad mandragoru uděláte tři kříže, vykopete kolem ní jámu a přivážete ji psovi k ocasu. Pak zvířeti podáte kousek chleba. Jak se po něm vrhne, vytrhne rostlinu ze země, ale zahubí ho její výkřik. Mandragoru seberete, vykoupete ji ve víně, zabalíte do kousku hedvábí a uložíte do krabičky. Aby si zachovala svou moc, je třeba ji každý pátek koupat a vyměňovat jí "košilku".
Povšimněme si, že všechny tyto činnosti se týkají pátka, německy Freitag, neboli Freyjin den (Freyja - sestra Freyra, vládce elfů). Ať už byli elfové spojeni s bohy jakkoliv, byli lidmi velmi uctívaní. To dosvědčuje i svátek Jöl, pohanské Vánoce, slavené na zimní slunovrat a spojované se vzpomínkou na mrtvé a rituály plodnosti. Tento svátek se obrazně nazýval "Álfablót" (oběť elfům). Vzýval se Freyr a přinášela se velká obět "za plodný rok a mír". Zde opět vidíme spojitost s říší mrtvých. Elfové prý obývali menhiry a různé jiné kameny, což částečně vysvětluje snadnou záměnu s trpaslíky. Elfové jsou však známí svým smyslem pro čistotu, běda tomu, kdo by chtěl vykonat potřebu poblíž místa, kde oni sídlí. V severských jazycích se pro konání potřeby vžily dva výrazy: "álfrek ganga" a "álfrek hava", obojí znamená "vyhánět elfa". Podobnost latinských slov "homo" (člověk) a "humus" (půda) značí úzký vztah člověka, zvláště nebožtíků, k plodnosti země. Tato podobnost však způsobuje záměny mrtvých s různými duchy země. Nebožtíci mají přímou vládu nad plodností země, důvodem může být jejich moc nad živly a také jejich místo mezi světem lidí a světem bohů, u nichž se mohou přimlouvat za své příbuzné, neboť oni už se navrátili k posvátnu. Dobří nebožtíci dělají úrodnou půdu, nemůžeme je ztotožňovat s elfy, i když v některých textech se objevují zmínky o přeměně nebožtíka v elfa. Ti nebožtíci, kteří za svého života konali dobro a pomáhali druhým, se mohli po smrti stát elfy a pro svou vesnici lidovými světci. Snorri Sturluson popisuje tři skupiny elfů. Kromě bílých se zmiňuje ještě o černých a temných elfech. Černí elfové prý žijí v "Svartálfaheimru" (Světě černých elfů) "tam dole na zemi". Bližším prozkoumáním se ukázalo, že jsou tím míněni trpaslíci. Větší záhadou jsou temní elfové. Kam tyto bytosti zařadit? Na tuto otázku existují dvě možné odpovědi. První hypotéza o temných elfech vychází z křesťanského pojetí rozdělení duší po smrti. Dobré duše jdou do nebe, zlé do pekla, a ty ani vysloveně dobré, ale ani úplně špatné míří na nějakou dobu do očistce. Snorri Sturluson mohl tedy své rozdělení elfů okopírovat podle tohoto vzoru. Druhá teorie se zakládá na germánské legendě o neutrálních andělech. Když se Lucifer vzbouřil proti Stvořiteli, někteří andělé ho následovali, jiní se postavili za Boha a ti zbývající, váhaví a nerozhodní, se nepřidali ani na jednu stranu a čekali, jak se situace vyvine. Byli potrestáni spolu se vzbouřenci. Ti, kteří šli s Luciferem, byli uvrženi do pekla a stali se z nich černí démoni, neutrální andělé byli vyhoštěni na zem. Zde zplodili potomstvo, a právě z nich pocházejí víly, trpaslíci a duchové. Vlastně existuje ještě jeden zjednodušený pohled na celou věc. Elfové světla se stali vílami, temní elfové vystupují jako duchové a černí elfové jsou trpaslíky. Další zajímavou postavou je Wieland, pověstný kovář, v severských jazycích nazýván Völundr, v anglosaských Velent nebo Weland a ve starofrancouzštině Galan. Tato postava je označována jako Kníže elfů. Wielandovou babičkou byla rusalka, která si vzala krále Vilcina, a měli spolu obra. Rusalka-obr-člověk, zvláštní rodokmen. Ovšem po babičce zdědil Wieland vztah k vodnímu živlu. V Eddě je nazýván nejen Knížetem elfů, ale i Moudrým elfem, z toho nutně plyne, že sídlil v Ásgardu s bohy. To by znamenalo, že tato záhadná postava byla posledním převtělením nějakého snad nižšího božstva a později byla nahrazena Freyrem, kterému byl Svět elfů přidělen, když se usadil u Ásů. V severské mytologii byli bohové na počátku své existence kováři (zvláště pak třeba Thor se svým kladivem). V mytologických příbězích se často setkáme s případy, kdy bůh spadl na úroveň nižšího božstva. Je zde tedy možnost, že Wieland byl vtělením nižšího božstva, které bývalo Thorem. Vztah Thora s elfy se nejvýrazněji projevuje v názvech rostlin a minerálů a v křestních jménech. (germánsky Thor, německy Donar a anglosasky Thunor) Tak například belemnit se německy řekne "Donarovo razidlo" a "elfí střela", netřesk (v lidové latině "barba Jovis" - Jupiterův vous) je nazýván "Donarovo koště" nebo "Donarova tráva" anebo také "elfova hůlka". V křestních jménech nalezneme "Thórova elfa" (Thorálfr) a "elfího Donara" (Albthonar). Ve středověkých pověrách Thor/Donar nevystupuje jen jako válečník. Adam z Brém píše: "Thor vládne ve vzduchu, poroučí hromu a blesku, větru i dešti, slunci i plodům země. Hlavně tento jeho poslední rys se dlouho udržel v povědomí Laponců, kteří vzývají Thora, "aby ušetřil jejich dobytek a lidi a přivolal blahodárný déšť". Ve středověkém Švédsku byl Thor nazýván "dobrým sedlákem" nebo "obilným" či "polním mužíčkem". A právě tato funkce plodnosti spojuje Thora s elfy. Za zmínku také stojí, že i Thor panuje nad určitou skupinou nebožtíků. To vše nám dohromady dává vyvážený celek: Odin a Freyja se starají o válečníky padlé v boji, Thor a Freyr o svobodné sedláky a Hel o zbývající nebožtíky. Vrátíme-li se zpátky k Wielandovi, božskému kováři (obdoba Hefaista), vidíme, že ho s elfy spojuje i zlato. Wieland se zabýval kováním zlatých šperků pro bohy. A co mají elfové společného se zlatem? Galský duchovní Giraud de Barri ve svém díle "Itinerarium Cambriae" z doby kolem roku 1191 zachycuje vyprávění starého kněze Eliodora. Líčí zde setkání s podzemními mužíčky, kteří jsou malí, ale nesmírně schopní, mají žluté tělo a dlouhé vlasy. Živí se jakousi mléčnou kaší s příměsí šafránu, nesnášejí lež, nestálost a nevěrnost. Žlutá barva těla byla v té době vysvětlována jejich stravou. Podle středověkých tradic v zemi za Lamanšským průlivem jsou tvorové z onoho světa zelení. Žlutí mužíčci jsou tedy záhadou, stojí opět na hranici světů, jsou pokládáni za elfy kvůli své jasné a třpytivé barvě (ztělesněné žlutou) a kvůli své nezáludné povaze. Na rozdíl od trpaslíků se elfové těšili úctě lidí, ti věřili v jejich existenci a velkou moc. Dochovalo se znění různých zaříkávání a kleteb jako např.:
"Ať trollové a elfové a čarodějné Norny, duchové strašidelných míst a obři z hor spálí tvůj dům…"
Pokud se na ně lidé odvolávali, musely mít tyto bytosti velkou moc, povšimněme si, že zde není zmínka o trpaslících. Ovšem uvědomíme-li si, že elfové žili po boku bohů, není na tom nic divného. Nebezpeční a zlovolní trpaslíci nebývají příliš zmiňováni. Jejich menší důležitost pro ně však znamenala jistou výhodu, nastupující duchovenstvo se o ně příliš nestaralo, zato elfové jim "leželi v žaludku", a tak je církev degradovala na úroveň trpaslíků a démonů sloužících ďáblu. Bylo na ně sváděno množství chorob, takže dodnes najdeme jména nemocí odvozená od elfů. Elfové jsou pro mnoho z nás symbolem dlouhověkosti a velké moudrosti, což vyvěrá zvláště z Tolkienovy představy o těchto bytostech. Ať už byli kdysi kýmkoliv, vypadá to, že měli blízko k bohům a skutečnému vědění. Moudrosti, kterou si ani neumíme představit, protože bychom ji, my lidé, na tomto stupni duševní vyspělosti pravděpodobně nedokázali pochopit. V přírodě se skrývá mnoho tajemství a moudrosti, možná že lidé v dávných časech si toto vědění personifikovali do spousty postav, a to jim ony principy umožňovalo lépe chápat. Důležité je, že onu pravdu nějakým způsobem přijímali, až se stala součástí jich samých. Ale co dnes? Mnoho z nás se stále více vzdaluje od přírody, je to asi cena pokroku, ale občas se stává, že člověk se musí o kousek navrátit, aby pak mohl rychleji vpřed. Určitě stojí za to čas od času opustit město a vypravit se do lesa, skvěle se odpočineme a kdo ví, koho tam potkáme…
